Once upon a horizon

How can I exist?...

15. november 2011 at 18:44


Sobotní večer byl klidný.
Mrazivý a jasný.

V Rock Cafe se konal jeden charitativní koncert, proto jsem navečer vyrazil do nočního chladu a temnoty. Sám. Chtěl jsem pomoci. Alespoň trochu.

Když jsem dorazil do klubu, hrála předposlední kapela. Priessnitz. Sál v podzemí byl potemnělý. Neviděl jsem nikomu do tváře, a nikdo nemohl vidět mne. Postavil jsem se za houf lidí, kteří upírali zrak k pódiu, a matně jsem se díval do prázdna.

Hudba dohrála.
Lidé odešli.

Mdlá světla se rozsvítila. Sál byl téměř prázdný. Přišel jsem blíže k pódiu, ke koutku, který za ta léta už znám tak dobře. Osamělý koutek na straně pódia, malý výklenek ve zdi, občas je tam postavený čtvercový stůl, ale jindy ne, a tehdy se tam člověk může schovat, ... Vzdálen od okolí, daleko od světa.

Sál opět potemněl, osvětlen pouze matnou, indigově modrou září. Začali hrát Luno. Tak podmanivě, melancholicky a depresivně, jak to dokáží. Dění před mýma očima se slilo v jednu rozostřenou surrealistickou malbu. Opíral jsem se zády o zeď, zlomený, ... Cítil jsem bolest. Úzkost, smutek a samotu, která na mne doléhala.

Cítil jsem se klidně.

Veritas vos liberabit.

A cup of Darjeeling

14. august 2011 at 15:35

To ticho. Ticho prázdných ulic a několik matných svítilen pod setmělou oblohou. Jen občas tudy projede automobil nebo snad noční prostředky hromadné dopravy. Lidi? Proč nespíte?

Je příliš brzy na to, abych měl znova vnímat vlastní myšlenky. Ale vzbudil jsem se; tak jsem vstal. Proč ne?

Právě takové byly chvíle, kdy jsem dřív chodíval ven na cigaretu. Nekonečně se potulovat nočními ulicemi, bloudit vlastním životem, který tehdy neexistoval. Teď už to neudělám, už nikdy.


Byl jsem včera v knihovně. Myslím, že je poměrně nově zrekonstruovaná. I když je pojata v moderním stylu, ta budova je tichá, klidná. Přemýšlím o tom, jaké by bylo za sychravého, deštivého dne vzít do ruky nějakou poutavou, vážnou knihu, a strávit odpoledne u některého z malých stolků poblíž zamženého okna.

Zapomenout na vlastní bezvýznamné myšlenky, na svoji nicotnou existenci.

(Jeden za všechny, z 13. dubna 2011, 6:55.)
 
 

Advertisement