How can I exist?...

15. november 2011 at 18:44 |  Once upon a horizon


Sobotní večer byl klidný.
Mrazivý a jasný.

V Rock Cafe se konal jeden charitativní koncert, proto jsem navečer vyrazil do nočního chladu a temnoty. Sám. Chtěl jsem pomoci. Alespoň trochu.

Když jsem dorazil do klubu, hrála předposlední kapela. Priessnitz. Sál v podzemí byl potemnělý. Neviděl jsem nikomu do tváře, a nikdo nemohl vidět mne. Postavil jsem se za houf lidí, kteří upírali zrak k pódiu, a matně jsem se díval do prázdna.

Hudba dohrála.
Lidé odešli.

Mdlá světla se rozsvítila. Sál byl téměř prázdný. Přišel jsem blíže k pódiu, ke koutku, který za ta léta už znám tak dobře. Osamělý koutek na straně pódia, malý výklenek ve zdi, občas je tam postavený čtvercový stůl, ale jindy ne, a tehdy se tam člověk může schovat, ... Vzdálen od okolí, daleko od světa.

Sál opět potemněl, osvětlen pouze matnou, indigově modrou září. Začali hrát Luno. Tak podmanivě, melancholicky a depresivně, jak to dokáží. Dění před mýma očima se slilo v jednu rozostřenou surrealistickou malbu. Opíral jsem se zády o zeď, zlomený, ... Cítil jsem bolest. Úzkost, smutek a samotu, která na mne doléhala.

Cítil jsem se klidně.

Veritas vos liberabit.
 

Next articles